Byl juniorským mistrem Číny, ale od roku 1994 žije v Evropě, když našel nový domov v Polsku. Devětačtyřicetiletý trenér Xu Kai byl ještě jako hráč několikrát mistrem Polska v družstvech, postupem času se však začal stále více věnovat trenérské činnosti. Od začátku letošního roku je asistentem trenérky Renáty Štrbíkové u českého národního týmu žen.
Osmadvacet let jste strávil jako hráč a jako trenér v Polsku. Jak budete na toto období vzpomínat?
Moje hráčská kariéra byla úspěšná. Poznal jsem spoustu skvělých hráčů a trenérů. Rád vzpomínám například na reprezentačního trenéra Tomka Krzeszewského. Hráli jsme společně v jednom klubu, a dokonce nějakou dobu bydleli spolu. Pak jsme vedli národní tým na olympiádě v Aténách 2016. Spolupracoval jsem také s reprezentací hendikepovaných, což byla především Natália Partyková. Skvělá hráčka a opravdový profesionál. A s ní také Karolina Peková, další paralympijská vítězka. Právě Natálii jsem volal jako první, když jsem dostal nabídku od předsedy českého stolního tenisu. Zkrátka té práce bylo hodně a hodně se toho povedlo.
Kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat trenérské práci?
To bylo někdy kolem roku 2004. Do té doby jsem byl hrající trenér, ale pak jsem začal mít problémy s páteří a musel jsem na hraní postupně zapomenout. Definitivně jsem hráčskou kariéru ukončil v roce2009.
Chtěl jste raději trénovat muže nebo ženy?
V Polsku jsem pracoval s muži i ženami. Je to samozřejmě obrovský rozdíl. U mužů je to asi trochu jednodušší, protože tam je mentální nastavení trochu jiné. Jde se tvrdě za splněním úkolů. U žen je potřeba brát v úvahu víc psychickou stránku. Hodně mluvit, snažit se pochopit konkrétní náladu. Jednoduše vzato, když má hráčka blbý den, jde pryč technika, jde pryč nasazení. Na druhou stranu, když se cítí dobře, zvládne toho víc než obvykle. Najít tu hranici, kdy je hráčka v pohodě a kdy ne, to je asi to nejtěžší. Nejsme v Číně, tam takové problémy neřeší. Tady v Evropě jsem si na to už zvykl.
Jak jste přivykal evropské nátuře, zvyklostem a stylu?
Zpočátku jsem si na to těžko zvykal. Ale postupem času jsem si uvědomoval ten rozdíl mezi mentálním nastavením čínský a evropských hráčů a hráček. Pochopil jsem, že nejde aplikovat kompletně čínskou školu na evropské podmínky. Ale dá se vytáhnout některé věci z čínské školy a ty pak úspěšně aplikovat tady. S kompletní čínskou školou bych tady neuspěl. Holky by utíkaly z haly.
Bylo to těžké rozhodnutí, změnit po tolika letech působiště?
Nebylo to ze dne na den, protože mně se v Polsku líbilo a líbí. Ale ta nabídka zkrátka přišla a já jsem se rozhodl, že to zkusím. Nabídka byla velmi konkrétní a jasná, když jsem přijel do Havířova, zjistil jsem, že za ty roky v Evropě znám všechny trenéry i hráčky, kteří tady působí. To bylo velmi příjemné.
Jak se vám líbí Národní tréninkové centrum?
Nevěděl jsem, že něco podobného v Česku je. My máme v Polsku centrum v Gdaňsku, teď to největší je v Krakově, ale tohle vaše je prostě něco úžasného. Nebojím se říct, že je možná vůbec nejlepší v Evropě.
Jak se těšíte na spolupráci s Renátou Štrbíkovou a na první utkání, které vás čekají už tento týden?
Těším se samozřejmě hodně. Není důležité, jaký národní dres budu oblékat. Polský nebo český. Jde především o tom, aby hráčky podávaly kvalitní výkony. A já mám obrovskou radost z toho, že mi Renáta řekla, že hráčky jsou spokojené a těší se na spolupráci. Jde o výsledky, jde o postup na olympiádu nebo mistrovství Evropy. Nejsme naivní, Číňanky asi nikdy neporazíme, ale je spousta možností, jak se dál posunout. Uspět na mistrovství Evropy, v olympijské kvalifikaci a dalších turnajích. Proto i kvalifikační utkání proti Itálií a Portugalsku bereme hodně vážně. Myslím, že máme velikou šanci zajistit si postup už tento týden.
